 |
| Menu |  |
| Nové deníky |  |
| Nejčtenější |  |
|
Dnes nemáme žádný nejčtenější článek. | |
| Nejvíce bodů |  |
1: Alexis- 172 bodů 2: dee-dead- 170 bodů 3: Zvrhlik- 125 bodů 4: Harri- 115 bodů 5: vincent- 45 bodů
| |
| Google |  |
|  |
Vítejte na stránkách WriteMania.org
Server Writemania.org prezentuje literární díla uživatelů internetu. Zaslané příspěvky necenzurujeme a uvádíme je v plném znění tak, jak nám byly zaslány.
Nabízíme reklamu na našem serveru formou reklamních textů,bannerů a ikonek. Ceny jsou velmi nízké - částka bude sloužit pouze na provoz tohoto webu. Pro více informací pište na admin@writemania.org
Na našem serveru naleznete nejen články a příběhy, ale též recenze, básně, deníky, ankety a různé soutěže.
Pokud se stanete registrovaným uživatelem našeho serveru, získáte automaticky řadu výhod:
Získáte možnost využívat pohodlnější uživatelské rozhraní
Prostředí bez reklamních bannerů a ikon = rychlejší načítání stránek
Možnost zveřejňovat články pod svou přezdívkou
Přidat si zdarma odkaz na svůj web do našeho katalogu
Sbírat body za zveřejněná literární díla a zápisy do Deníku
Hodnotit články a přidávat k nim komentáře
Posílat vzkazy ostatním uživatelům
Získáte prostor pro vlastní Deník (blog)
Měnit některá nastavení serveru
Zúčastňovat se soutěží
Nebude se vám zobrazovat tento informační text :-)
Veškeré články a ostatní díla na tomto serveru jsou chráněna autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Úplné znění tohoto zákona naleznete zde.
Berte prosím na vědomí, že bez souhlasu autorů článků není možná jejich další publikace. Za obsahovou stránku jednotlivých děl neručíme.
Autor čestně prohlašuje, že zasílané dílo je pouze jeho vlastní tvorby, popřípadě má souhlas autora s uveřejněním.
Pokud se vám zdá naše adresa špatně zapamatovatelná, máme pro vás několik variant odkazů, které vás na naše stránky přesměrují
http://clanky.er.cz
http://clanky.antiblog.com |
|
VYPRÁVĚNÍ O VERONICE
anonymous je autorem tohoto článku. Pokud pod tímto textem není zobrazen úryvek, klikněte na titulek pro zobrazení celého článku. ………………………………… Když jsem ten den vyběhl do probouzejících se ulic k pravidelnému rannímu rozhýbání těla, zastavila můj poklus nepřehlédnutelná pečeť jejího ženského půvabu, který byl umocněn delšími vlasy, rozevlátými rychlou, pružnou chůzí. Kráčela po protějším chodníku a ten den si mě asi nevšimla… Když jsem ji potkal o týden později, naše pohledy se na krátký okamžik setkaly a já měl pocit, že jsem pohlédl do očí víly… Také se zdálo, že jsme oba na těch několik zlomků sekund zapomněli na důvody, proč jsme na tomto místě a kam směřujeme a bylo pro nás v té chvílí nejdůležitější zachytit v pohledu jeden druhého alespoň náznak zájmu… O dva dny později jsme se míjeli a pozdravili letmým úsměvem jako dva lidé, kteří si již nejsou až tak cizí… Další dny jsem vybíhal na svou pravidelnou trasu již z cíleným očekáváním a sílícím rozhodnutím, že ji stůj co stůj oslovím, i když to není můj styl a jsem si dobře vědom všech záporů i rizik, které oslovení neznámé ženy na ulici přináší… Plynul však den za dnem, měnily se v týdny, ale na mé ranní trase jsem ji už nepotkal… O dva měsíce později jsem se procházel pozdním nedělním odpolednem po nábřeží a v zapadajícím slunci prožíval třpyt říčních vlnek. Také jsem obdivoval obratnost i vytrvalost racků a ve snaze podělit se s nimi o radostný pocit z vlastního života, hodil jsem jim občas kousky chleba. A pak přišel ten nečekaný a úžasný okamžik! Při jednom z bezděčných pohledů stranou jsem koutkem oka zahlédl povědomou ženskou siluetu s povědomě vlajícími vlasy… Ano, byla to ona a svou typickou, pružnou chůzí, v té chvíli uvolněnou od ranního spěchu bezstarostnou vycházkou, kráčela k místu, kde jsem právě ulamoval chléb k dalšímu krmení vodního ptactva… Zaskočen nečekaným setkáním jsem na chvíli zrozpačitěl. Rychle jsem si ale uvědomil jedinečnost příležitosti. Sáček s krmením jsem chvatně strčil do kapsy, zhluboka se nadechnul, odhodlaným krokem k ní přistoupil a napůl jí zastoupil cestu. Pohlédla na mě svýma vílíma očima a já si silně uvědomoval, jak je krásná… „Promiňte, že Vás takto oslovuji, ale již dříve jsme se letmo setkali a natolik jste mne zaujala svým nepřehlédnutelným půvabem, že jsem si dovolil, možná i ne zrovna nejvhodněji, oslovit Vás a nabídnout Vám seriózní seznámení, nebo třeba jen společnou procházku po nábřeží...“. Po této úvodní větě jsem skoro přestal dýchat v napjatém očekávání a možná se podvědomě modlil, aby mne neodmítla… Neodpověděla, jen se mi dlouze a zpytavě dívala do očí a nebylo pochyb, že se upřímně snaží zjistit, zda má slova souhlasí s mými úmysly…Pak se usmála, a při jejím úsměvu jsem měl dojem, že slunce nezapadá, ale znovu vychází. Pokynula ladným pohybem ruky směrem, kterým před tím kráčela, a hlasem s ryze ženským zabarvením řekla: „Můžeme se projít….“ Srdce se mi rozbušilo radostí i vzrušením. Přešel jsem k její levici a společně jsme se vydali po nábřeží, pozlacené slunečním západem… Náš první rozhovor se odvíjel nenuceně a zjistili jsme při něm, že máme obdobný, v řadě směrů stejný okruh zájmů i životních hodnot. Při tom jsem intenzivně prožíval její ušlechtilé ženství, umocněné srdečnou spontánností a vnitřní čistotou, která se odrážela také v jejím oblečení i celkové úpravě zevnějšku. A protože jsem muž, nemohl jsem si nevšimnout plnohodnotných křivek její postavy, nevyzývavě se rýsující v napůl splývavém oblečení… Když jsme se pak usadili k dalšímu rozprávění v útulné čajovně, přestali jsme vnímat čas do chvíle, kdy nás obsluha jemně upozornila, že je půlnoc a s ní zavírací doba. Než jsme se srdečně rozloučili, ujistili jsme se navzájem, že máme oba upřímný zájem o další setkání. Vyměnili jsme si čísla mobilních telefonů a dohodli další schůzku na zítřejší den v zámeckém parku. Byli jsme po celou dobu tak zaujati jeden druhým, že teprve při loučení nás napadlo sdělit si svá jména a já se dověděl, že to její je Veronika… Tu noc, jak už to v takových případech bývá, jsem nemohl usnout a jak mi později sdělila, také ona ve stejném čase měla stejnou potíž... Následujícího jitra jsem i přes probdělou noc vstal svěží a znatelně radostněji absolvoval ranní běh. Netrpělivě jsem sledoval pohyb hodinových ručiček a na místo schůzky jsem přijel o půl hodiny dříve. Když přicházela, zdravila mne již z dálky milým a přívětivým úsměvem a já ji za ten úsměv v duchu děkoval… Naše druhá schůzka se odvíjela ve stejné atmosféře té první. Procházeli jsme se v odlehlých zákoutích zámeckého parku a nerušeni lidmi jsme mohli jeden druhého radostně prožívat. Vnímal jsem, jak mne stále více oslovuje její vzhled, její vlídnost, sdílná a upřímná otevřenost, a také jiskra temperamentu, která přirozeně a nenuceně tu a tam prošlehla jejím projevem či zvonivým smíchem… Přitom se nedalo přehlédnout, že ani já jí nejsem lhostejný, což ve mně vyvolávalo dvojnásobnou radost… Následné dny a týdny byly protkány dalšími schůzkami, při kterých jsme se stále více poznávali a také sbližovali. Stále více jsem si uvědomoval, že Veronika je úžasná a báječná žena, která splňuje všechny mé představy o životní družce… Neméně důležité bylo pro mně zjištění, že přes zdravě moderní orientovanost bez přehnané emancipovanosti má dobrý vztah k domácnosti. V té její jsem cítil vždy dobře a útulně, což ve mně se sílícím vztahem k ní probouzelo touhu po našem společně budovaném domově… Čas plynul a náš vztah se prohluboval stále více. Měli jsme příležitost poznávat jeden druhého z nejrůznějších stránek a ve všech možných situacích. Jako klíčové bylo pro mne zjištění, že Veronika je emocionálně velmi otevřená, sdílná a štědrá, že si uvědomuje své pocity a city, že dokáže a má zájem se mnou se o ně dělit a vytvářet tolik důležitou vnitřní intimitu… Neméně důležitá byla její vlastní vysoká sebeúcta, která spolu se zodpovědností a dalšími kladnými vlastnostmi rodila mou úctu k ní. Také její vědomá snaha pracovat na svém osobním růstu a našem vztahu pokládala pevný základ pro stabilitu i perspektivnost společného soužití… Úměrně s prohlubováním našeho sbližování a vzájemné oddanosti jsme k sobě cítili stále silnější fyzickou přitažlivost, které jsme jen obtížně čelili v oboustranném přesvědčení, že „z odříkaného bochníku nejchutnější krajíc“ a že s „tím“ počkáme na dobu, kdy oba dospějeme k přesvědčení, že chceme a máme všechny důvody k dalšímu prohlubování vztahu s výhledem „navždy“… A ten den, ten večer a ta noc jednou nadešly. Když jsem jí poprvé (a kdykoliv potom) spatřil v Evině rouše v polopřítmí jen dvěmi svícemi osvětleného pokoje, v duchu jsme se sklonil a děkoval, že tato krása, plnohodnotnost a harmonie ženských křivek vstoupila v můj život jako dar, který si muž žádným úsilím ani dovedností nemá možnost opatřit. Dar, kterého si váží a k jehož ochraně a péči o něj je přirozeně evokován… Oddala se mi cele a bez výhrad stejně, jako já jí a jak mne milovala. Naše splynutí přitom nebylo jen vášnivé spojení dvou žárů, ale především prožhavením vzájemných citů a jejich umocněním s tím nejintimnějším vyjádřením všeho, co jeden pro druhého znamenáme, jak si jeden druhého vážíme a také díkem za všechno, co jsme si v dosavadních společných prožitích navzájem dávali... Přitom jsem si uvědomoval, že žádný dotek nemohl být dostatečně něžný, žádná vroucnost dostatečně vřelá a žádná slůvka dostatečně výřečná, abych jimi vyjádřil, jak hodně a cele ji miluji, jak velmi jsem oddán jí i našemu vztahu a jak jsem s ní šťastný… Po třech letech stále vášnivějšího vztahu, trvalého vjemu citového bezpečí, vzniklé harmonie ve většině oblastí a silné vnitřní oddanosti jeden druhému jsme stanuli před oltářem. Oba nás prostupovalo radostné vzrušení, ne nepodobné vzrušením, provázející naše první schůzky. Slavnostní atmosféru umocňoval hodnotný proslov oddávajícího i krásná hudba varhan. V našich srdcích planulo živé odhodlání jít životem společně a také jistota volby správného partnera. A Veronika v nádherných, sněhobílých šatech, šťastným úsměvem a žárem lásky, sálající z jejích zářivých očí, připadala mi jako bytost z nadzemských výšin… V závěru svatebního obřadu před zpečeťujícím polibkem jsem se k ní naklonil a tiše jí řekl : „Tvé štěstí a radost jsou mým cílem“… Tomuto předsevzetí jsem pak v následných letech dostál. Odměnou mi byla její láska, věrnost, oddanost, opora v těžších obdobích a nezměrné obohacení mého života jejím entuziasmem, dobrou náladou, pozitivními energiemi, moudrostí a také přátelstvím… __________________ ………………………………… Zde mé vyprávění o Veronice končí. Její osobnost i popsaná prožívání s ní mohou se zdát výjimečná. Jsem však přesvědčen, že nikoliv, že se v popsaném jen zrcadlí pravé, vlivy doby ještě nepokřivené ženství a jeho přínos pro život muže, který je dokáže vnímat a vážit si ho jako nezměrného daru. Zůstává mi jen optimistická naděje, že její obraz, vytvořený ze střípků vlastních prožití i představ mým hledajícím nitrem a neposedným perem, vstoupí jednou do mého života jako skutečná bytost… |
|
|
|
|
|
Mozaika z papíru
anonymous je autorem tohoto článku. Pokud pod tímto textem není zobrazen úryvek, klikněte na titulek pro zobrazení celého článku. Mozaika je umělecká
tvorba, při níž vzniká z mnoha malých kousků
harmonický celek. At· již znázornuje motiv, vzor nebo
obrazec, spočívá tajemství mozaiky ve střídavé
hře jednoty a rozmanitosti.
Technika vykládání
mozaiky je stará (pochází z doby asi 3000 let
před Kristem) a velice úzce spojená s architekturou.
Starým Rekům a Rímanům sloužila mozaika kromě
dekorace velkých ploch (stěn, stropů, podlah koupelen a
chrámů) také jako ochranná vrstva stěn budov.
I v orientálních zemích se můžeme setkat s
mnoha mozaikovými dílky, která zde zůstala jako
němí svědci času. Mozaiku najdeme v Pompejích, ale i
nad vchodem do chrámu sv. Víta na Hradčanech.
,,Mozaika je věčnost,“ prohlásil jednou jeden umělec.
Mozaika nikdy neupadlav zapomění, ale stala se opět
populární zejménadíky známému
katalánskému architektu Antonio Gaudímu (1852 –
1926) a víden·skému architektu Hundertwasserovi.
Mozaika dnes neslouží
jen ke zdobení velkých stěn a plich, ale můžeme jí
ozdobit staré, vysloužilé předměty, které tak
získají opět nové uplatnění. Skládání
mozaiky je klidná a přesná práce. Je to jako
puzzle – aby vznikl celý obrázek, musíte
skládat k sobě kousek po kousku.
Seznámíme
vás blíže s dvěma technikami tvoření mozaiky:
přímou a nepřímou metodou. Dále vám
přiblížíme způsob, jak z barev či papíru
vytvoříte nádherné rámečky, skřínky
na klíče či štítky na dveře. Nechejte se okouzlit
uměním mozaiky a pohrajte si s jejími tvary a barvami.
Základní
pomůcky
Materiál
různé druhy
obkládaček
starý
porcelán
různé druhy
střepů (ze skla, zrcadla apod.)
mozaikové
kameny
skleněné
nugety (můžeme je koupit v obchodech s drobnnými
dekoračními předměty)
kamínky
mušle
kovové
kousky
Vaší fantazii
se meze nekladou!
Další nástroje
a pomůcky
kladívko, nůžky,
fix, tužka, pinzeta, balicí papír, houba, starý
ručník a gumové rukavice
řezací nůž na
obkládačky, štětec, pravítko, diamant na sklo,
silikon s vhodnou tryskou, příp. Nůž na koberec, spárovací
hmota, kelímek z umělé hmoty nebo gumy, dřívko
na míchání, akrylové barvy, oboustranná
lepicí páska, lepidlo na tapety, ochranná rouška
a ochranné brýle
štípací
kleště, řezačka na obkládačky, keramiku a podobný
materiál, zubaté kleště
Materiál
květináče,
barevné obkládačky,lepidlo na obkládačky a
spárovací hmota
Nářadí
řezačka, kleště,
fix, houba, hadřík, gumové rukavice, umělohmotný
kelímek a dřívko na míchání
Namalovat na květináč
fixem několik ryb. Rezačkou a kleštěmi si připravit dostatečné
množství střípků.
Střípky
připevnit na květináče přímou metodou: na zadní
stranu střípků
kápnout trochu
lepidla a pevně je přitisknout na květináč. U této
mozaiky
postupujte stejně, jako
když skládáte puzzle, kousek po kousku. Po
uschnutí motiv
vyspárovat a vyčistit.
Mozaika z papíru
Album a krabička s
motivem růží
Materiál
fotoalbum
nebo deník a papírová krabice z hnědého
papíru,
barevný papír
ve dvou barvách, motiv růží a lepidlo
Nářadí
nůžky, tužka a
pravítko
Mozaiku z papíru
si vyrobíte velmi snadno. Také materiál je
snadno dostupný. Pravítkem a tužkou namalujte na
papír proužky široké 1,5 cm a vystřihněte je.
Proužky pak roztříhejte na různě velké kousky.
Na album nejprve položte
na zkoušku motiv s růžemi a nezapomente´, že roztříhaný
motiv vám na albu zabere více místa.
Motiv s růžemi také
rozstříhejte a nalepte na album. Volnou plochu pak
pokryjte ostatními kousky barevných papírů.
|
|
|
|
|
Pohádka o červené Mařence
anonymous je autorem tohoto článku. Pokud pod tímto textem není zobrazen úryvek, klikněte na titulek pro zobrazení celého článku. Byla jednou jedna hezká,
maličká vesnička, obklopená lesy. Její vysoká
zvonice se tyčila nad všechny okolní domy. A nedaleko té
zvonice byl domek, v němž bydlela hlavní hrdinka našeho
příběhu. Byla
to milá a hezká devítiletá holčička,
které všichni říkali červená Mařenka. Její
maminka jí tak začala říkat po jejích osmých
narozeninách , protože zjistila, že se mařenka čas od času
červená v obličeji. Zanedlouho se jí tak začalo
říkat po celé vsi. Mařenčin
otec byl dřevorubec. Většina obyvatel ve vesničce byla chudá
a ani Mařenčiny rodiče penězi neoplývali a tak nastala
těžká doby, když se navíc do lesa dostal obrovský
toulavý vlk, z kterého se mezi lidmi šířil
strach. s takovým zvířetem za zády se
dřevorubcům špatně pracovalo. Jednou ráno pekla
Mařenčina maminka buchty. Když byly hotové, řekla si, že
by jich pár mohla poslat své staré matce,
babičce Mařenky, která bydlele v malé chaloupce na
druhém konci lesa. Zavolala svou dceru a poslala ji k
babičce. Mařenka byla poslušná, vzala buchty
a hrnek s medem a rozloučila se s maminkou. ,, Dej si pozor na
toho vlka!" napomínala ji maminka. ,,Neuhýbej z
hlavní cesty a vrat se za světla!" Mařenka
ji všechno slíbila, ale o hrozícím nebezpečí
moc nepřemýšlela. Ani nevěděla, jak by se vlkovi sama
ubránila. Vždyt neměla tušení, jak to obávané
zvíře vlastně vypadá. A tak se vydala na cestu.
Vesele si poskakovala, občas se zastavila a přivoněla ke kytičkám,
které rostly u cesty. Stalo se však to, co se dalo čekat.
Vlk se schovával v houští a v břiše mu kručelo
hlady. Dřevorubci si dávali pořádný pozor, a
tak v posledních týdnech nic neulovil. Jen sem tam
shltnul nějaké to sousto a to je chudé jídlo
pro takové masožravé zvíře, jakým vlk
je. A tak jakmile ucítil kořist, dvakrát se
nerozmýšlel. Vyskočil na cestu a ocitl se tváří
v tvář Mařence. ,,Dobrý den holčičko!"
začal vlk a už předem se olizoval. ,,Kam jdeš, smím-li se
ptát? " Mařenka, bezelstná a důvěřivá,
neviděla na vlkovi nic špatného a protože ji svým
výpadem tak překvapil, okamžitě se začervenala. Vlk byl
velmi chlupatý a vypadal jako psí kamarád. ,,Jdu
za babičkou," odpověděla a červeň z jejích tváří
se začala pomalu vytrácet. ,,Mojí babičce není
dobře a já jí nesu buchty a med." Tento výstup
vzal vlkovi vítr z plachet a Mařenka okamžitě získala
jeho veškeré sympatie. Na svůj hladový žaludek úplně
zapoměl. Nabídl Mařence, že si budou hrát a ta ihned
svolila. Mařenka navrhla, že půjdou jeden vlevo a druhý
vpravo a kdo bude dřív u babičky, ten smí babičce
předat dárek. Vlk nečekalani vteřinu, rychle se rozběhl
cestou a na košík s dárky zapoměl. Samozřejmě byl
také u babičky první. Celý udýchaný
zaklepal na dveře domečku. Vtom si uvědomil, že nemá
košík. Rekl si tedy, že na Mařenku počká před
domem. Když Mařenka také dorazila, začala se opět
červenat. Uvědomila si, že její kamarád vlk není
jen věrný, ale že má i dobré vychování.
Místo aby myslel na odměnu, raději nenechal vyhrát
nikoho. ,,Takového kamaráda jsem ještě nepotkala",
řekla si Mařenka v duchu. U
babičky se pak všichni najedli, babička byla štastná, že
měla návštěvu a Mařenka poznala, že to její
červenání je dokonce požehnáním. Domů
ji její vlk - kamarád doprovodil, aby přišla včas, a
už nikdy žádný dřevorubec v kraji, natož Mařenčin
otec neosočoval vlka z agresivity. Naopak stal se dokonce kamarádem
celé obce. Je to dokonce nyní i vidět i na jeho
bříšku, protože ho lidé z obce svými pomejemi
tak rozmazlují, že z toho chudák dost přibral.
|
|
|
|
|
Ceská kuchyně a její tradice
anonymous je autorem tohoto článku. Pokud pod tímto textem není zobrazen úryvek, klikněte na titulek pro zobrazení celého článku. Tradiční česká kuchyně sice neoplývá recepty zdravé výživy, ale přesto se objevuje velmi často na svátečním stole ve většině českých domácností. Například polévky - hovězí s domácími nudlemi, drůbeží vývar s játrovými knedlíčky - nikdy nechybějí při vzácných příležitostech, jako jsou oslavy narozenin, jmenin či domácí svatební hostina. Z hlavních jídel je to pak štavnatá vepřová pečeně s houkovým knedlíkem a se zelím, svíčková pečeně na smetaně s brusinkami a konečně uzená krkovička s bramborovým knedlíkem a kysaným zelím. Tradiční jsou česká posvícení a moravské poutě, a nemít na posvícenském stole k obědu dozlatova vypečenou husičku s hlávkovým zelím a knedlíkem by bylo nemyslitelné. Kulinární požitky jsou dnes světem bez hranic, a jen těžko se setkáváme s národní kuchyní, která by nebyla poznamenána cizími vlivy. Můžeme hovořit o vzájemném prolínání všech světových kuchyní, na čemž má zásluhu především cestování. Stále se rozvíjející cestovní ruch ovlivnuje skladbu jídelníčku našich domácností, ale hlavně jídelní lístky restauračních zařízení v zahraničí, kde často objevíme v záplavě jídel mezinárodní kuchyně oblíbená česká jídla. Jedna z mála restaurací, která má na svém jídelním lístku ryze česká jídla, je restaurace U Fleků. Nejžádanější místní specialitou je flekovský guláš s výtečnou flekovskou třináctkou z místního pivovaru, který v příštím roce oslavuje 510 let od svého založení.
|
|
|
|
|
Jseš krásný
anonymous je autorem tohoto článku. Pokud pod tímto textem není zobrazen úryvek, klikněte na titulek pro zobrazení celého článku. Můj miláčku milý a jasný Jseš krásný, jseš krásný. Když večer mě hladíš a líbáš, je mi vše jasný, vše jasný.
Jen bych ráda znala jednu věc, jednu věc, proč někdy používáš lež, někdy lež. Když do postele zveš, postele zveš, a v srdci svém neopětuješ, neopětuješ.
Asi velmi snadná věc, je ta lež, je ta lež. Když stále to samé opakuješ, opakujěš.
Miláčku můj sám sobě ubližuješ, ubližujěš. Ne z lásky je ta tvá lež, ta tvá lež.
A protože už trošku krásný jseš, krásný jseš, já odprosím za tu veteš, za tu veteš.
Pak opětovně zdravé srdce své najdeš, své najdeš. A mně opravdově, opravdově pomiluješ, pomiluješ.
Ten, co tě zná má na veteš, má na veteš, důmyslný ůkryt, to mi věř, tomi věř!
|
|
|
|
|
176 článků (36 stránek, 5 článků na stránku) [ 1 | 2 | 3 ]
|
|
Aktuality
|
Aktuality | Archív aktualit | |
|
.: 06. 04. 2007 - 1.5.2007 plánované 1. oficiální spuštění serveru |
|
.: 06. 04. 2007 - Nyní lze listovat v seznamech článků jednotlivých uživatelů |
|
.: 06. 04. 2007 - Řádkování při vkládání článků je nyní automatické |
|
.: 06. 04. 2007 - Byla přidána možnost odstranění vlastního účtu |
|
.: 13. 03. 2007 - 13.3.2007 Přidáno několik nových informačních panelů |
| Nové soubory |
|
|
|
|  |
| Login |  |
Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej jednoduše vytvořit zde.
| |
| Doporučujeme |  |
| 
|